Kolikrát v životě se vám stalo, že ve vás někdo nevěřil? Že jste nevěřili vy v sebe samotné? Že jste uvěřili svému strachu a raději něco neudělali? Nedovolte to. Překonávejte své hranice. A někdy si dovolte se bát. Být nervózní. Nevědět. Přiznat (si) to. Je to přirozené. To všechno k tomu patří. Ale nedovolte, aby vás strach omezoval až příliš.

Včera jsem přednášela jako poslední speaker na TEDx a fakt jsem se bála. Toho, že mě lidé nepřijmou, že zapomenu, co jsem chtěla říct, že to nebude mít pointu, že to nebude dostatečně zajímavé, že si budu připadat trapná a propadnu se někam hluboko do země, a tak podobně. Ale víte co?
Já to riskla. Stoupla jsem si na pódium s malou dušičkou holky z vesnice, která vždycky měla velké sny. Jo, určitě jsem na něco zapomněla. Určitě jsem měla v plánu tohle nebo tamto. Určitě to nebylo dokonalé. Co je ale důležité – stoupla jsem si na to pódium i přes všechny ty strachy a byla SAMA SOBĚ PARŤÁKEM.
Nakonec jsem si řekla: “Leni, jsi tady a asi to má nějaký důvod. Je to výzva. Jdi do toho. To dáš.”

Já vím, že pro někoho to bude znít, že z toho dělám drama, a možná, že i jo, ale pro mě to tak trochu drama je. Ale v tom nejlepším slova smyslu. Protože já na TEDx vždy koukala (a koukám) s největší odevzdaností, zaujatostí, pokorou a s obdivem k lidem, kteří tam povídali své ohromné příběhy. A ani ve snu by mě nenapadlo, že bych někdy i já měla vykládat ten svůj. Dobře, tak možná v tom snu ano :D, ale ve skutečnosti rozhodně (ještě) ne.

Těžko říct, jestli vůbec někdy v životě člověka může nastat moment, kdy si řekne, že UŽ je připraven a schopen něco moudrého předat. Já tam včera jela s vidinou toho si to užít a pokud možno být svá. Něco říct. Na m(o)udrování se rozhodně ještě necítím a podle mě ještě dlouho cítit nebudu (jestli vůbec někdy), ale jedno vám chci povědět. “Buďte sami sobě parťákem.”

Pořád mi to moc nejdou popsat včerejší pocity. Pořád mi to totiž přijde jako něco, co se nestalo. Stále tomu nějak nemůžu uvěřit. A stále si připadám dost nepatřičně. Asi bych potřebovala někoho, kdo by mě štípnul a řekl, že se to stalo. S největší pokorou chci ale poděkovat těm, bez kterých by tohle nebylo – tedy těm, co mě pozvali, mé rodině za podporu, kamarádům a nejbližším a taky sama sobě. Protože ten krok do neznáma nakonec stejně za vás nikdo neudělá. Ten můžete udělat jen vy sami.

(Celkově mám trochu okno z toho, co vše jsem včera řekla a naopak, co vše jsem neřekla. Ale budu doufat, že to aspoň trochu mělo pointu. 😀 A jmenovitě děkuji Haničce, která se na mě přišla podívat osobně, i přesto, že se měla učit na zkoušky!)

Uuuu, Lenny a TEDx

S Hančou 🙂
Srandičky musí být 🙂

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *