Vstáváš ve 2:05 ráno. Spal jsi asi hodinu, takže se ti vstávat nechce. (Tipuji ale, že i kdybych spala déle, vstávat by se mi stejně nechtělo. Haha.) Vyčistíš si zuby, oblečeš to nejteplejší, co máš a vyrážíš. Cítíš úplně jiný vzduch, je tu logicky chladnější klima. Všude je stále dost lidí, docela to tu žije nočním životem. Přidáváš se k dalším lidem, podepisuješ papír, kde máš něco málo přispět, a pak už opravdu jdeš na věc. Pět tisíc schodů nahoru, pět tisíc schodů dolů.

Je tma, ale cesta je dobře osvětlena. Cítíš, že jdeš úplně na autopilota. Tvůj mozek se totiž snaží vyhodnotit situaci a ví, že by spíše ještě spal. S Terezkou se navzájem podporujeme, a tak cesta pomalu, ale jistě utíká.
Míjíš i stánky s jídlem, ale z té vůně se ti zvedá kufr. Přece jen jsi ještě nic nejedl, a tak přepalený olej a strašně aromatické vonné tyčinky všude kolem není zrovna to pravé ořechové. Jedno místo, kde se lidé asi mohou pomodlit, a kde hraje taková meditační hudba, je krásně magické. Navíc za tmy. Jinak už to pak trochu kazí skupinka mladých místních kluků, kteří dost nahlas pokřikují a všudypřítomné stánky s plyšáky a hračkami. Skoro jako na pouti. Moc jsme to s Terkou nepochopily, ale tak nevadí.

Na druhou stranu tolik lidí na jednom místě, místní s dětmi, mnohdy i s miminky, ale také stařenky a staříci. Má to něco do sebe prostě. Stoupáš a snažíš se posbírat ještě kapky sil. Opakuješ si pro sebe, že to zvládneš a docela ti to pomáhá.
Dáváš si občas pauzy, míjíš unavené děti, které usínají v náručích rodičů.
Už konečně docházíš k vrcholu, když najednou vidíš opravdu velkou masu lidí. Je to už pár metrů před vrcholem, hlava na hlavě a třeba tři metry jdeš skoro půl hodinu. Nechápeš. Slyšel jsi, že není dobré chodit o víkendu, ale z neděle na pondělí sis myslel, že už to bude ok. Jenže ti nedošlo, že bude úplněk, a proto jde i hodně místních. Zeptáš se nějakých holek, které jdou už zpět, jak dlouho to bude ještě cca trvat. Odpověď tě překvapí. Vzdaly to těsně před cílem, neboť by těch pár metrů šly ještě třeba 4 hodiny, ne-li více. Slunce už za chvíli vyjde, a my se rozhodneme dál už nečekat. A tak to vzdáš těsně před cílem. Nejsi ale smutný, jsi vlastně hrdý, že jsi došel až sem a dokázal jsi to vzdát. Nelpět na tom. Protože přece i cesta může být cílem.

Dolů už to jde rychle, pomalu se rozednívá, a ty skáčeš po schodech jako klokan. Dohromady jsi vyšel 10000 schodů. Jsi spokojen. Přijdeš na ubytování, dáš si sprchu, a aspoň na půl hodiny uleháš do říše snů.
Náš kamarád s námi nešel, a tak má dost energie na to, aby nás odvezl zpět do Elly. Musí totiž vrátit to auto. Takže opět asi cca 5 hodin přes ty krásné výhledy, ale taky serpentiny.
Odměnou je ti ayurvédská masáž celého těla od jedné místní stařenky, která se usmívá a vypadá křehce, síly má ale dosti. Tělo se krásně uvolní. V závěru tě zavře do takové horké páry, a ty cítíš, jak kapičky potu stékají. Odejde. Už tě to docela začíná pálit. Přijde ti docela absurdní ta situace. Nakonec ale přijde, a ty si oddechneš. Cítíš se pěkně regenerovaně. Poté ochutnáš poprvé zeleninovou polévku a fakt ti zachutná. Večer se společně koukáš s dalšími kamarády na vtipnou romantickou indickou komedii, která je fakt dost funny. Spokojeně usínáš a jsi rád, že se konečně vyspíš.
Děkuješ. Jsi vděčný.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *