Dnes se mi sice nepodaří vstanout na východ slunce, ale i tak se kochám tím výhledem, co máme. Večer jsme přijely totiž už za tmy a viděly jen, že stoupáme vysoko, ale ne to, co je kolem nás. Je to nádhera.Plán na dnešek prozatím necháváme otevřený. A tak se osvěžíš sprchou, která je právě venku jen v takovém mini přístřešku. Trochu se bojíš, protože sis pořád nezvykl na všechen ten hmyz, ale sprchu potřebuješ jako sůl, takže se nedá svítit a jdeš na věc. Na druhou stranu jsi vděčný, že vůbec tu sprchu máš a vlastně si užíváš, že jsi tak blízko džungle. Tak blízko tomu úplně jinému životu. Snídáš. Stejně ti chutná nejvíce u místních přímo i nich doma. Je to totiž přesně takové, jaké to má být. A tak samo, jako každá rodina v Česku má jiný bramborový salát, tak i tady na Srí Lance mají pokaždé jiné rice and kari a další pokrmy. Baví tě vnímat ty rozdíly. Dostaneš omeletu, opět ten kokos s chilli, dhal curri, kokosové palačinky a ovoce. Mňam.Po snídani se rozhodneš na chvíli unášet na vlně přítomnosti, a tak sedíš a s výhledem do džungle jen tak jsi. Je ti krásně. Snažíš se trochu meditovat. Odpočíváš a cítíš, že to je přesně to, co tvé tělo potřebovalo po všem tom cestování s krosnou.Odpoledne ti nabídne tvůj nový kámoš, že můžeš ještě s ostatními na výlet. Cestovat s místními je neskutečně obohacující, protože tě můžou vzít právě na místa, kam se normálně nedostaneš. A přesně to se stane. Jedeš zhruba dvě hodiny od centra Elly na výšlap na horu Narangala. Nikde ani jeden turista. Jen vy a místní. Hora je krásná, v okolí jen čajové plantáže a toulaví psi. Ovšem bude to punk. Jdeš nejdřív po kamenité cestě, pak chvíli džunglí, až nakonec stoupáš přímo vzhůru a musíš dávat fakt pozor, aby ti neuklouzla noha. Začíná totiž pršet a povrch začíná klouzat. Do toho se můžou objevit pijavice, Terku už dokonce jedna kousla včera večer. Suza ji vyčistil ránu vajglem od cigaret. Prý vysají jen tu špatnou krev. Nakonec to vypadá, že tady snad nebudou.Déšť přidává na síle a ty vidíš, co všechno dokáže příroda. Za pár sekund jsi mokrý tak, že bys mohl máchat všechno své oblečení. Přestáváš vidět na cestu. Rozprostře se před tebou bílá mlha a ty si připadáš jako v nebi. Tancuje před tebou pomalý valčík, jediný, co ale zrovna řešíš je, zda pokračovat až dál na vrchol, který je opravdu blízko nebo zda raději začít klesat. Nakonec se skupinově rozhodnete jít zpět. A to je teprve to pravé dobrodružství. Vlastně se tady docela bojíš. Jsi mokrý, déšť dává o sobě čím dál tím víc vědět a ty se snažíš, co nejopatrněji našlapovat na nezpevněný povrch. V patách máš tři psy, kteří jako by tě ochraňovali. Když už jsi skoro dole, cítíš velký vděk. Schováváte se pod střechu k místním a čekáte, až déšť ustane. Tak, jak rychle přišel, docela i rychle odešel. Čeká tě cesta zpět v autě zhruba dvě hodiny. Jsi mokrý až na kost, ale vlastně strašně rád za tuhle zkušenost. Usínáš. Probere tě až zastávka na jídlo.Když dojedeš k domečku, převlečeš se, zalezeš pod deku a snažíš se zahřát . Docela se ti to povede. Posloucháš kapky deště, píšeš. Večer si zajdeš ještě na jídlo do místního bistra, kde si poprvé nedáš rýži, ale nudle. Po ní si už jen povídáš s tvým novým kámošem a Terkou o životě, o tom, že všichni jsme lidé. Je ti fajn. Večer se protáhne jako kouř cigaret do brzkého rána. Aspoň na chvíli usneš.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *