Ráno se probudím docela vyspaná, jen si musím rychle sbalit krosnu. Tentokrát jedeme tuk-tukem na nádraží. Čeká nás osmihodinová cesta tím známým vlakem do Elly. A víte co? Tolik lidí ve vlaku jsem ještě nezažila. Až si budu chtít v Praze stěžovat na plné metro nebo tramvaj, vzpomenu si na to, jak jsem jela tímto vlakem, kde jsem krosnou dostala do nosu takovou ránu, že mi fakt zabylo na chvíli zle, a kde se osobnímu prostoru nedá moc říkat osobní prostor. Opravdu hlava na hlavě. Vlak je stále plný, ale už aspoň vidím před sebe, protože pár lidí vystoupilo. I tak stále plno. A právě v tu chvíli, když jsem se držela sedačky, abych nespadla, a kdy mi bylo trochu blbě z toho dusna, mě oslovila Manori a nabídla mi, ať si sednu k nim. Sedíme tři na místě pro dva, ale nedokážete si představit, jak mě tohle v duchu dojalo. Chvilku jsme si i povídaly, a je to vážně milá slečna. Cítím neskutečný vděk. Cestování mě učí velké pokoře vůči životu a lidem. Učí mě nestěžovat si na to, co není zas tak velký problém a učí mě, že všechny rozdíly na světě jsou mnohdy jen malé drobnosti, neboť všichni jsme právě lidé. Všichni máme srdce, všichni toužíme po lásce, všichni máme své problémy, všichni se můžeme usmívat, a je jen na nás, jak moc to své srdce otevřeme. Není to o tom, zda umíme daný jazyk. Povídat si můžeme i beze slov. Cestování mě učí být, co nejvíce v přítomném okamžiku. A já za to děkuji. Přála bych nám všem, abychom se přestali bát lásky, otevřeli svá srdce a byli, co nejvíce TADY A TEĎ.

Nakonec to dopadne celé tak, že se střídáme v tom, kdo sedí. Takže cca 4 hodiny stojíme, 4 hodiny sedíme. Náročné, ale stojí to za to.
Ty výhledy na čajové plantáže mě fakt dostávají. Je to nádhera. Jinak to neumím popsat. Snažím se zachytit pár záběrů na kameru, ale myslím, že to prostě nevynikne jak v reálu. Najednou se rozprší, vytáhnu hlavu z okna a nechávám se unést přítomným okamžikem. Zakřičím do všech koutů světa totálně zmoklá, ale šťastná : “I love my life.” (Miluju svůj život.)

Když dojedeme do Elly, vystoupí společně s námi asi milion dalších lidí. Snažíme se domluvit tuk-tuk na naše ubytování v džungli, posléze ale zjišťujeme, že je to dost daleko a nevíme, zda by se nám to vyplatilo dojíždět tam a zpět.
Naproti nám jde sympatický mladý kluk s dredami až po zadek a dáváme se s ním do řeči. Dává nám tipy a sám nám poradí, že bude lepší najít si něco v centru. To ještě nevíme, že budeme spát nakonec u něj. Krom toho, že provozuje takový příjemný bar s restaurací, vlastní totiž i takové vysoké domečky s krásným výhledem. Spíte ve stanu, ale jste vlastně v domečku na kuřinožkách jako v Mrazíku. Je to několik metrů nad zemí s výhledem do džungle. Všude slyšíte zvuky cvrčků a jiných zvířat. Bojíme se sice pavouků a hadů, ale snad na žádného nenatrefíme.
Natrefily jsme. Na pavouka. V koupelně. Ale tak zvládly jsme to.
Rozhodneme si dát si v tom baru jídlo a trochu si odpočinout. Objednáme si i místní pivo a jsme veselé. Je nám dobře. Jsme sice zmoklé, lehce unavené, ale rády. Fakt moc. V baru je příjemná atmosféra, docela se nasmějeme. Náš nový kamarád Susa je tak hodný, že nám nabídne odvoz, abychom si odvezly věci, ubytovaly se, a pak se zase vrátily. Večer si užijeme, a jsem vážně zvědavá, co přinese zítřek.

Vaše Lenny

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *