Tomík na cestách alias Tomáš Vejmola, cestovatel s krví dobrodruha, který rád překonává své hranice. Jednoho dne dostal výpověď v práci a koupil první levné letenky do Indie. Prošel trek kolem Annapuren v Nepálu, na kole ujel za sto dní sedm tisíc kilometrů do Gruzie a zpátky a nyní se vrátil z Bangkoku tuk-tukem. Zdálo by se, že se tenhle kluk ničeho nebojí, ale i tak se zeptáme:

Bojí se Tomáš Vejmola vůbec něčeho?

No jasně, pořád se bojím. Třeba se bojím spát ve stanu. Ale co se dá dělat, mám rád dobrodružství, takový ten ne komfort, to je něco pro mě. Takže ano, bojím se, ale strach tady vždycky musí být.

Vraťme se k tomu stanování. Máš nějaké nemilé zkušenosti se spaním ve stanu?

V Gruzii mi kolem stanu procházel medvěd. Už jsem psal poslední SMS domů a čekal, kdy ji odešlu. Něco jako “maminko, tatínku mám vás rád”. V ruce jsem držel kapesní nůž a přemýšlel, jestli se budu muset bránit. Když spíš ve stanu, nikdy nevíš, co kolem tebe chodí. A vždycky tam něco chodí, to je pravidlo. I když je to blbej ježek, máš v hlavě dinosaury. Je to takové zvláštní, ale příjemně zvláštní. Mám to rád, jsem v tomhle takový masochista.

Jak se projevuje tenhle tvůj masochismus v praxi?

(smích) Baví mě pouštět se do těžkých situací, i když vím, že jsou fakt těžké a budu u nich pak třeba i nadávat. Rád jdu večer sám někam do neznáma a čekám, co bude.

Lidé často začínají cestovat na popud nějakého impulsu – když se jim v životě stane něco významného nebo když potřebují změnu. Jak jsi to měl ty?

Vyhodili mě z práce a já jsem neměl do čeho píchnout. Tak jsem si říkal, že zkusím letět do Indie. Byl jsem tam nakonec dva měsíce a spojil to i s Nepálem. Říkal jsem si, že je to paráda, že musím cestovat a objevovat víc, protože to člověku dělá radost.

Jak někoho napadne koupit tuk-tuk a vyrazit s ním na takovou bláznivou cestu – z Bangkoku do Česka?

Obecně moc nepřemýšlím nad věcmi, které dělám. Nejdřív se do něčeho vrhnu, a potom se sám sebe ptám, co to dělám. Všichni od té odpovědi možná čekají něco hodně smysluplného, ale je to jednoduché – protože proč ne. Koukal jsem do atlasu na Thajsko, u kterého  byl jediný obrázek – tuk-tuk. Přišel mi hezký, takové roztomilé vozítko. Hned mě napadlo, že by bylo fajn ho dovést do Česka. A za tím nápadem se samozřejmě hned otevřelo milion věcí, který takový proces obnáší – jako sehnat tuk-tuk, peníze, zařídit všechnu byrokracii okolo. Navíc vůbec nejsem mechanik, takže jsem se bál, jestli se to vozítko vůbec naučím během cesty opravovat. Ale miluju takový to “skoč do vody a nauč se plavat”. Byla to pro mě výzva.

Ujel jsi přes třináct tisíc kilometrů. Jaký jsi vůbec řidič – auta, případně tuk-tuku?

Tuk-tuk jsem řídil poprvé v ten den, kdy jsem ho koupil. V autě jsem dost opatrný a obezřetný řidič. Rozhodně ale nejsem žádný milovník motorů – když jsem píchnul kolo, musel jsem volat kamarádovi, jestli by mi ho pomohl vyměnit.

Jsi zdárný příklad toho, že když člověk chce, tak to opravdu jde. Určitě tě ale potkaly i nějaké krize. Co bylo pro tebe úplně nejtěžší?

Hned v Thajsku mě nechtěli pustit přes státní hranice, protože jsem neměl dost razítek a dokumentů. To mě dost ničilo. Navštívil jsem minimálně deset thajských úřadů, ale nebyli tam vůbec vstřícní a sami moc nevěděli. Musel jsem volat právníkovi a překladatelce, byl jsem z toho tak na nervy, že mi ve sprše pod vodou začaly padat vlasy. Vyjel jsem na cestu a první problém nastal hned v první zemi. Když se mi podařilo z Thajska vyjet, ukápla mi slza a věděl jsem, že teď už mě nic nezastaví.

Co ti v těchto složitých chvílích pomáhalo? Máš nějaký recept na to, jak se nevzdávat?

Asi vědomí, že všechno jde, když se chce. A že každý problém má řešení a většinou více než jedno. Jen to někdy trvá. Ten čas, to je to nejhorší.

Jak na tebe koukali místní? Byl jsi pro ně exot? Dokážu si představit, jakou pozornost musel vzbuzovat Evropan v tuk-tuku.

Jo, jako na exota na mě koukali všude. Ale v Thajsku byli rádi, že jedu s thajským vozem. Vůbec nechápali, proč a kam jedu. Když jsem řekl na Moravu, do Česka nebo Evropy, tak vůbec nevěděli. A  když jsem jim řekl, že jedu z Bangkoku, a to bylo nějakých 200km, tak se chytali za hlavu “cože tak daleko”… Ale obecně mi pomáhali.

Cestování hlavně o těch lidech a příbězích. Máš to taky tak?

Cestuji, abych poznával ty lidi. A příběhy. Když jsem vyjel z Thajska, jel jsem přes Barmu, taková země ještě docela neobjevená a vůbec tam neznají motory, ani tuk-tuk tam nemají, a mně se tam něco pokazilo a byl jsem v háji. Když se mi něco pokazilo v Thajsku, tak mi vždy poradili. Ale tady nikdo nebyl, navíc mě tlačilo vízum, a bylo to hodně stresující. A já jsem si vlastně uvědomil, že to nezvládnu až domů. Že co to dělám. Tu realitu. To uvědomění, že těm motorům fakt nerozumím, a že jsem teprve na začátku cesty. Chtěl jsem okamžitě domů. Přišel za mnou kamarád, se kterým jsem jel tou Barmou, týpek, co jezdí na obrovské motorce už 6 let, se svou manželkou, projel stovku zemí. Přišel za mnou večer a ptal se, proč jsem smutný. Řekl jsem mu, že jsem zavolal odtahovku, a že se ráno vracím do Thajska. Že to tam prodám a letím domů. A on mi to rozmluvil a řekl, že se nemůžu tak snadno vzdát. Poradil mi, ať brzy ráno vstanu, začnu to opravovat, a že mi s tím pomůže. Tak jsme si přivstali a opravili to. Takže ano, tenhle člověk mě například dost ovlivnil.

Pokud by vás zajímalo, čím chtěl být Tomík, když byl malý nebo co mu tahle cesta vzala, koukněte na pokračování rozhovoru zde:

https://www.studenta.cz/life/cestovani/tomik-na-cestach-cestuji-abych-poznaval-lidi-z-thajska-na-mo/r~518e106ccb0711e88782ac1f6b220ee8/

A zároveň –  můžete vyrazit na jednu z přednášek, které Tomík pořádá – konkrétně třeba do pražského Rock Cafe 6. listopadu od 19.30 hodin nebo kouknout na jeho blog Tomik na cestách.

 

Fotografie jsou z archívu Tomáše Vejmoly.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *