Cesta domů šla i nešla. Nejdřív tedy spíše nešla, a pak až šla. 😀 No ale pěkně od začátku. Začali jsme stopovat něco málo po obědě ve čtvrtek, kdy jsme se rozloučili s našimi novými kamarády. Musím se přiznat, že jsem byla trochu naměkko, ale naštěstí jsem měla co dělat, a tak mi to moc nedocházelo. Po menší chvilce jsme přece jen stopli nějakou paní, která nás hodila na benzínovou pumpu. Postupně jsme stopovali dál, až jsme dojeli na jednu benzínku v Lublani ve Slovinsku, kde to bylo strašný. Nikdo nejel náš směr, všichni jeli většinou jen pár kilometrů. Respektive zas tak mi to nevadilo, protože jsem aspoň pokecala s jedním klukem, co tam dělal ostrahu.  Ale když už se naše čekání blížilo ke čtyřem hodinám, začínala jsem mít pocit, že budeme nocovat opět někde pod širákem u pumpy. 😀 Pár kamionů by nás vzalo, ale byl už večer, a museli si dát pauzu. Dva “kamioňáci” nás dokonce pozvali na bábovku a pivo. 😀 Jak milé.

No následně jsme opět hráli a zpívali, taková už naše klasika, a pak se na nás konečně, asi po 4,5 hodinách zkoušení a odmítání, usmálo štěstí! Jeden pán, co měl svaly větší než moje hlava, kývl a vzal nás dál. Celí šťastní, že se konečně pohneme, jsme nakonec zjistili, že to zas taková výhra nebyla. 😀 Problém byl hlavně v tom, že už byl večer a logicky moc aut nejezdilo. A tak jsme opravdu “zakempili” na benzínce. Nespali jsme, ale byli jsme vevnitř, kde bylo zároveň i bistro a mohli jsme sedět na pohovkách. Bylo tam teplo, byly tam záchody, kde jsme si mohli umýt zuby, a měli jsme sami sebe, takže já byla v pohodě. 😀 Stavy únavy se střídaly se stavy, kdy nám to bylo jedno a všemu jsme se smáli. A právě tady jsem si opět uvědomila, jak je důležité mít vedle sebe lidi, kteří to berou podobně jak vy, a kteří se dokážou smát, i když by některým lidem do smíchu rozhodně nebylo. My s Honzou jsme to zvládali myslím si fakt dobře. Pravda, těsně před tím, co teď popisuji, přišla i na mě lehká depka, ale ta nebyla ani tak z cestování a únavy, jako spíše stesku po našich nových kamarádech. 😀 Pak to ale přešlo, já věděla, že si tímto nepomůžu, a šla jsem dál oslovovat lidi, psala jsem články, a přemýšlela celkově o životě a této bláznivé cestě. Asi ve 4 ráno jsme přece jen oslovili pána, který jel náš směr, a my tentokrát opravdu zajásali. Hodil nás velký kus, neuměl česky ani anglicky, takže jsem si oprášila moji lámavou němčinu a byla fakt sranda.

Víte, co mám ráda na cestování a stopování? Že i když prostě někde trčíte třeba nevím, kolik hodin, stejně se najde nakonec někdo, kdo vás pak hodí někam blíže. Že pokaždé slyšíte tak zajímavé příběhy lidí. Že pokaždé mě to nabíjí tak zvláštní energií, která se jen těžko popisuje, pokud to nezažiješ. No a tak, jak se nám celou dobu spíše nedařilo, tady se na nás konečně usmálo štěstí a přišel za námi sám pán řidič a zeptal se, kam jedeme. Viděl nás totiž, jak stopujeme. K našemu překvapení jel až do Brna! Paráda! V kamionu jsem si chvilku pospala, popovídala, a jen tak si užívala, že se máme kam vracet. S Honzou jsme si dali ještě jídlo, když jsme čekali na našeho řidiče, až si něco vyřídí, a pak celí šťastní dojeli zpátky do Česka. V Ostravě už na mě čekali rodiče, a já byla neskutečně vděčná za to vše, co se nám přihodilo, a tak za to, jak je fajn mít se kam vracet. <3 Tato cesta mi zase připomněla, jak je důležité být vděčný, mít rád, věřit, a doufat v dobré konce. Jak je důležité nebát se překračovat své hranice, svůj komfort a občas se prostě nevyspat. Jak je důležité se usmívat a brát některé věci s nadhledem, neboť jinak to ani nejde. A koneckonců mi dala skvělé nové známosti a fajn lidičky, bez kterých by to vůbec nebylo takové, jaké to bylo. Jmenovitě Honza, Arthur, Valentino, a pak těch několik skvělých a hodných lidí, kteří nám pomáhali na naši cestě. <3 Věřím, že i my jim předali kus těch zážitků a pohledu na svět, který může být někdy moc fajn. 🙂

DĚKUJI, ŽIVOTE! AMEN. <3

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *