Podotázka: Bude mě chtít někdy nějaký muž vzít si za svou ženu?

Psal se nějaký čtvrtek a Léňa měla jet na premču. Ten den byl Den Blbec. Ale vlastně stalo se tolik trapných věcí, že teď o nich můžu aspoň psát. Takže vše špatné je k něčemu dobré. Konec dobrý. Všechno dobré.

IMG_20170427_004714_203

Nejen, že mi celý den nebylo moc dobře, měla jsem ještě do večera dost povinností, které jsem musela stihnout. Když jsem přišla z práce, dala jsem si asi půl hodiny spánku, neboť počasí typu déšť, zataženo a zima k ničemu jinému nenavádělo. Byla jsem docela unavená. “Vstávej, lenoro!” řekla mi v duchu ta aktivnější. No a tak vstávám, a jedu na hlídání. Hlídání přeskočím, jedu tramvají, ale nějak se mi ta cesta prodlouží, a já vběhnu na byt a začínám se chystat. Nechtějte vědět, jak vypadal můj pokoj po.

Jako pokaždé, když jdu na nějakou slavnostní událost, nevím, co na sebe. Nikdy si to dopředu nepřipravuji, jen občas trochu v hlavě. Pak mám ale třeba úplně jinou náladu, a stejně si třeba vezmu něco jinýho. “Budu dnes sexy nebo spíše decentní?” ozývá se mi v hlavě. “No a hodí se tahle sukně s tímto?” “A není to moc divný?” “A nejsem divná já?”

Tak už se sakra rozhodni! No nakonec volím modrobílé puntíkaté šaty, které by mohly docela zapadnout do tý doby. Kde že to vlastně jdu? Na premiéru filmu Rodinný přítel, první film trilogie Zahradnictví. Když už mám něco na sobě, nastává další “problém” :D, co s vlasy. Většinou je zamotám do drdolu a jdu. Tentokrát si vlasy i trochu navlním, aby se mi pak lépe s nimi pracovalo. Vždy kulmu vypínám hned, ale tentokrát si ji nechám zapnutou… co kdyby že jo…. No a už za pár chvil se dozvíte, proč to tady píšu.

Nakonec si učešu drdol, ale takový ten můj styl – prostě rozcuchanost level 1000. A ještě povytáhnu dva prameny, aby to působilo trochu rebelsky. Hehe. No líčení už je taková klasika, černé linky, červená pusa, to mám hotové hned. “Ouuu, shit, to už je hodin.” Najednou mi zvoní telefon a já odpovídám: “Jo, jo. Už půjdu na tramvaj.” Beru psaníčko a dávám do něj (teda spíše hážu) nejnutnější věci. Peníze, tramvajenku, rtěnku.. TRAMVAJENKU. Moment, kde je? Celou dobu ji nosím v peněžence, ale nikde není! Ouuuuu nééé.

Po rozčilování tramvajenku nenacházím, a rozhodnu se tedy koupit lístek v tramvaji. Vyběhnu z bytu jako neřízená střela, zrzka v šatech, rozepnutém kabátě, bez deštníku samozřejmě, ten já totiž nevedu :D, a na vysokých podpatcích, což si hned vyčítám, protože nemůžu moc utíkat na tramvaj. Tu naštěstí stihnu, ALE trochu bojuji s automatem na lístky. Nakonec i to dopadne, a já jedu v tramvaji, píšu SMS, že už za tam za chvíli budu, snažím se trochu zklidnit a nebýt nervózní z toho večera, z těch lidí, a z toho všeho. “Zapomněli jsme na Kevina!” TAK NĚJAK TAK JSEM SE CÍTILA. ” ZAPOMNĚLA JSEM VYPNOUT KULMU NA VLASY!” Ouuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuuu.

Co teď? Vrátit se? Sehnat někoho, kdo zajde vypnout kulmu? No obvolávám pražský kamarády, ale zákon schválnosti funguje, a prostě nikdo mi to nebere. Moje spolubydlící má vypnutý telefon, a já jsem tak trošku v háji. Dojedu do Lucerny, vidím obrovskou frontu lidí, kluka s lístkem: “Koupím dva lístky” a v tom vše běžím, objímám Barču, předává mí lístek a jdeme si odložit věci. Potkávám známé tváře, teda většinu znám jen z televizních obrazovek… Pak už si jdeme sednout a hlavou mi neustále běží scénář, co asi dělá kulma. Možná by Honza Hřebejk mohl natočit film o tom, jak jedna zmatená zrzka nechala zapnutou kulmu na bytě a jela na premiéru filmu…. Honza Hřebejk, režisér filmu, má úvodní slovo, hezky mluví, ale já jsem trošku mimo.

No nakonec po 10 minutách, kdy mi i kadeřnice odepisuje, že se tahle kulma sama nevypne, se rozhodnu vzít si taxíka a jet vypnout kulmu.. Vyběhnu z Lucerny na Václavák a ptám se prvního taxikáře: “Prosím Vás, kolik by to stálo tam a zpět?” “600Kč.” Ouuuuu. Poděkuji a jdu zkusit někoho jiného. “300Kč.” Oukej, to už je přijatelnější, i když líto mi je těch peněz taky… No nakonec dojedeme na byt, když vystupuji, tak mi dokonce vypadne občanka, naštěstí si toho všimnu, pak vybíhám schody a s malou dušičkou otevírám dveře. Uffffff! KULMA JE V POHODĚ. NIC SE NESTALO. UFF. DĚKUJI. KLEPU! No a tak vypojím raději z elektriky vše, a pak zase sebíhám schody a jedeme zpět do Lucerny. “Připomínáte mi mou dceru. Ona je taky taková střelená.” “Aha.” odvětím a stydím se. Trochu. “To tedy děkuji.” a lehce se pousměji. Ale na 2.stranu prostě mám Den Blbec. 😀 Nechci vědět, co si o mně musel ten taxikář myslet.

Opět vybíhám červený koberec, opět jdu do šaten, v dálce vidím Aňu Geislerovou. Vybíhám schody a světe div se, samozřejmě vejdu špatným vchodem, a to znamená, že bych musela celé kino přecházet a to jsem samozřejmě vyloučila, abych nevyrušovala. Pak teda vidím ještě jedny dveře, zkusím je a ono … NE, NEJSOU TO ONY. Je to jiný sál, kde se vysílá, a všichni mě vidí. Hned dveře zaklapnu a říkám si, že jsem fakt hrozná.

Vracím se zpět do kina, vidím sedět na zemi jednoho kluka, a ptám se ho, zda neví, jak se dostanu na druhou stranu. Neví. A tak se zeptám, zda si nemůžu na zem sednou vedle něj. Můžu. No jenže má tam natažené nohy, toho si nevšimnu, a tak v té tmě zakopnu. Ano, i tohle se stalo! Omluvím se, sedám si a říkám si v duchu, hlavně už nic nedělej! 😀

Když film skončí, mám otlačený zadek, jsem stále zmatená, ale vlastně se tomu všemu docela směju. Oukej, teď už klídek, kulma je vypnutá, prostě pohodička. U schodů se mám potkat s Barčou, ale nakonec mi volá, že je u šatny. Všude je lidí jako kapek v hustém dešti. A najednou se zleknu člověka po mé levici. A na tom by nebylo nic divného. Jenže on je to Ondřej Sokol. “Ježišmarjá.” pronesu a hned si říkám, co to zase říkáš.. No naštěstí tam byl takový šrum a zmatek, že mám pocit, že si toho ani nevšiml. Teda nevím. Já raději utíkám k Barče. “Jééé Barča!” Jdu k ní, a smějeme se. Celý večer se pak nese už v pohodovém duchu. Nakonec končíme docela brzy, přijíždím na byt a ulehám do postele s pocitem, že o tomhle asi napíšu.

Věřte nebo ne, takhle zmatená už jsem nebyla dlouho.

Ale zase aspoň jsem o tom mohla napsat.

Je to jiný svět. Baví mě. Ale někdy se bojím. A zároveň vím. A to je tajemství.

“Aňo!”

Ano.

Podotázka: Bude mě chtít někdy nějaký muž vzít si za svou ženu?

Jo a tramvajenku jsem našla další den v kapse ve sportovní bundě, když jsem (ne)dávno měla jednou (a naposled) jít běhat.. 😀

Oukeej..

L.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *