Poslední dva dny jsem se vůbec nezastavila, ale byly totálně skvělý. Vždy máte na výběr několik cest, několik možností, jaký ten den bude. Nemyslete si, taky mám občas důvody ke smutku, rozmrzelosti nebo vzteku. O to víc si pak člověk váží, když je nějaký den fajn. Všímejte si maličkostí. A radujte se z nich. Chci si na tyto dva dny uchovat vzpomínku, a proto jsem se rozhodla o nich napsat. P.S.: DĚKUJI.

V úterý (10.1) vstávám brzy, protože mě čeká focení. Vizážistka už čeká na místě srazu, a fotograf za chvilku přichází. Jdeme do mé oblíbené kavárny, a tam mě E. začne líčit. Kavárna je plná lidí, ale nikdo si toho nevšímá. Je to tam skvělý. E. se líbí jeden barista, a tak mě pokaždý štípne do nohy, když prochází.:D A ano, musím uznat, že krom krásného prostředí, tam mají i pěknou obsluhu. 😛 Hehe.

E. pak musí odejít, a tak přichází na řadu samotný focení. I když se na začátku trochu děsím těch lidí kolem, najdeme nakonec místo, kde je klídek. Stud rychle odhodím,a  začnu dělat zase ty svoje srandičky. S fotografem se mi dobře spolupracuje, na nic netlačíme, a nechá mi v podstatě volnost. A tak beru do ruky, co vidím po ruce, a improvizuji. 😀 Úsměv, škleb, údiv, pak se trochu pohupuji do rytmu.. a tak dále. Prostě jsem ve svém živlu. 🙂 Strašně mě to baví. 🙂 V tu chvíli jsem prostě v roli. Hraju si.

Když dofotíme, čeká mě ještě jedna schůzka. Ta proběhne taky v pohodě. Pak už pádím na byt, kde mám čas asi tak hodinu. Dávám si oběd, připravuji se a za chvílí zase utíkám. I když to může znít rozlítaně, umím v těchto dnech i vydechnout a zastavit se. Občas se zastavit je taky třeba. Ale jinak mě baví pocit, když cítím, že něco dělám. 🙂

Znáte takový ten adrenalin, když Vás čeká něco, z čeho máte respekt a obavu, zároveň je to ale něco, co prostě chcete zkusit, a když to dáte, nebo to aspoň zkoušíte, máte za sebou nějakou tu hodinu :D, jste strašně rádi, že jste zase překonali kousek svý komfortní zóny a vyšli z ní? (Pardon za tak dlouhý souvětí. 😀 ) Ačkoliv se to pro někoho může zdát malicherné, myslím, že je tohle občas důležitý, a fajn v našem vývoji. 🙂 A vždycky si říkám, že by to šlo ještě víc, ale tak všechno postupně. Snad . 🙂

A tak se najednou ocitám se sluchátky na uších ve studiu, hrají moji oblíbenou písničku “I will be there for you” aneb známou písničku vítající nás v seriálu Přátelé.

Vzrušení, adrenalin, těšení se, ale zároveň nervozita. To se ve mně odehrává. “Hlavně dýchat zhluboka. Nádech a výdech.” Najednou slyším moderátorku své jméno: “Máme tady reportérku Lenku Rzepkovou a ta nám řekne něco o tom, jak se daří v kinech pohádce Anděl Páně..” “Áááá, už je to tu. Hahahaha” říkám si v duchu. Úplně se vrátím do svých dětských let, kdy jsem si hrávala na moderátorku, reportérku, rosničku a další jiné profese. Tak jo. Jdeme na to. A začnu mluvit. Pak když to dořeknu, a začne hrát písnička, opět se strašně uchechtnu, a je to strašně uvolňující pocit. Ono, znáte to, všechno je jednou poprvý. A znáte ten pocit, když už najednou to “poprvý” máte za sebou a čeká Vás to podruhý, potřetí. Bavilo mě to. Bylo to skvělý. A tak jsem si na jeden den vyzkoušela, jaké to je mluvit v rádiu. 🙂 Nebojte, nepracuji tam ještě. 😀

Jinak lepší písničku jsem si před svým prvním výstupem nemohla ani přát. Miluji ji. Miluji seriál Přátelé. A včera jsem si náhodou četla svý starý statusy (občas mě popadne nostalgická chvilka 😀 ) , a stálo tam:

“Takže pokud nevyjde ani jedno vysněné povolání, mám ještě plán B. Otevřu si malou restauraci, kde budu vařit své šílené recepty, pak vydám kuchařku, zbohatnu, a přispěju na nějakou nadaci, a ze zbytku peněz procestuji celý svět. Samozřejmě s foťákem, kočkou a dobrou náladou v “hipisácké” dodávce. Jen budu muset najít řidiče, neboť … no ehm. Pak se vrátím do své restaurace, kde budu mít i malé kino s kavárnou, obsluhovat budu jako Rachel z Přátel, a nakonec budu povídat pár lidem (a vnoučátkům) , co se zastaví v mé kavárně o tom, jak jsem prožila život a zestárla v kavárně, kde momentálně sedí.”

81fef7ee73776996bc24929d969c82c6

Oukej, hipísácká dodávka zůstává, vaření mě taky stále baví, takže dobrý. 😀 Jo, tak vidím, že se toho moc nezměnilo. 🙂 No a po tomhle všem už mám opravdu padla. Na byt přijdu unavená, ale ráda. 🙂 Pak mě tedy čeká ještě vyřídit nějaký věci, a tak jdu spát docela pozdě. Na druhý den ale vstávám opět brzo, pro mě brzo :D, pro ostatní lidi vstávání kolem 7 není možná tak brzo 😛 :D. A čeká mě hlídání dětí. Normálně děti nehlídám často, to bylo jen nárazový.

“A teto, co je tohle?”

“No tohle je žába.” odpovídám.

“A co je toto?”

“To je žralok.”

“Lalok. Lalok.”

“Chceš si hrát na žraloka?”

“Ano. Ano.”

Tak jo, i po přemlouvání, aby byl žralok hodnej, a kámoš s kosatkou, mě stejně nakonec sežere. Syčák jeden. (Já byla kosatka.) Asi moje “love and peace” nevyšlo..

kosatka-drava06

Po pár hodinách hlídání se přistihnu, že mluvím jinak, divně no 😀 , prostě s jako malými dětmi no… Dělám to, co jsem vždycky říkala, že nebudu dělat. 😀 (Nebo jako jednou asi jo, ale chápete.. 😀 ) Naštěstí ale ještě moc nešišlám. 😀 Nicméně malé děti mě stejně nepřestanou inspirovat. A taky si uvědomuji, kolik toho NEVÍM. Bylo to fajn, ale uvědomila jsem si, že mi prozatím stačí děti OBČAS pohlídat. 🙂 Hihi.

Potom už zase pádím na hodinu, a opět jsem dnes s tím sympaťákem z pondělí. Je to sranda. Vždycky, když něco nevíme, koukneme na sebe, a snažíme si pomoct. Občas máme nějaký otázky, a tak se snažím na to přijít. Odpovědět, že jo. Ale většinou plácnu nějakou blbůstku. A pan učitel se mi občas směje. A občas prohodí: “No, vy určitě studujete, že? To máte takovou tu schopnost obkecat to.” Když já se ale fakt snažím…  Haha.

No teď už budu muset končit. Dnes jsem si dovolila trochu přispat, a čeká mě teď nějaká práce, kterou musím do 3 hodin odpoledne stihnout. Musela jsem ale psát. Protože mě to fakt baví. A děkuji za to, že to baví snad i Vás. 🙂

P.S. Tak pojďme se radovat z maličkostí. 🙂

Vaše bláznivá Léňa 🙂

 

 

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *